Mlhavé příměří

Dějové pozadí

Vypukla válka! Neznámým vrahem byl hanebně zavražděn mladý král Wenzel a jelikož nezanechal dědice, uvrhl tento nízký čin zemi do zmatků. Jako první si na hlavu posadil korunu strýc zavražděného krále Wally řečený Líný. Jen tři dny po Wallyho slavnostní korunovaci však pojal vévoda Gilbert za choť Wenzelovu sestru a začal si nárokovat trůn pro sebe. Wally I. Líný jej obratem prohlásil za škůdce říše, a zabvil jej veškerých jeho práv a statků. Gilbert (nyní se již tituluje jako Gilbert I.) na oplátku vyhlásil, že Wally je natolik tlustý, že trůn sám ho dlouho neunese a pod jeho vahou praskne. Většina šlechty s tímto prohlášením souhlasila a vytáhla do pole proti Wallymu. Hned v první bitvě Gilbert rozprášil Wallyho vojsko a nechal se korunovat v sídelním městě.

kniha.jpg Ale válka tím neskončila. Z okolních zemí se do říše začali stahovat žoldáci. Úmorné pochody a nudné obléhaní si zpříjemňovali pleněním a brzy byl téměř celý venkov v plamenech. Pole byla rozdupána, vesnice vypleněny. Lidé prchali do lesů. Jiní zkoušeli štěstí v opevněných městech, většinou však bezúspěšně. Nikdo nechce další hladové krky a žebráky. Zanedlouho se začaly šířit choroby. Své oběti si vybraly nejprve mezi uprchlíky. Pak se rozšířily i do vojenských táborů. Ze začátku se sice zdálo, že to není nic, co by mohlo válku zastavit, když ale zemřelo i několik významných pánů, začali se všichni modlit za pomazanost obou pánů, aby včas zarazili to šílenství, dřív než bude zdevastováno celé obyvatelstvo země. A jejich modlitby byly vyslyšeny. V době, kdy z počátku teplý podzim vystřídaly deště a první ranní mrazy a armády se místo boje brodily v blátě, jen aby ráno vysekávaly vozy ze zmrzlé země, bylo vyhlášeno dočasné příměří mezi znesvářenými stranami. Aspoň do chvíle, kdy se situace trochu uklidní.

Armády teď sice neválčí, válka ale pouze na okamžik usla. Ve vzduchu je stále cítit nalětí. Oba králové sbírají síly na jarní kampaň. Kovárny nepřetržitě pracují, aby mohla vojska vyjet v plné zbroji. Důvěryhodní poslové shánějí spojence, slibujíc jménem svých pánů statky a tituly. Kromě počasí, ztěžují jejich práci bandy lupičů, dezertérů, kteří opanovali lesy. A zde začíná náš příběh …

Legenda o prokletém vrchu

les_v_mlze

„O těch kopcích tajhle nad vesnicí se chlapče vypráví všelicos.“ Starý děd se poškrábal na hlavě a zahleděl se do plamene plápolajícím v ohništi. Těsněji si k tělu svými vrásčitými prsty přitáhl starou vypelichanou kozí kožešinu a na chvíli vypadal jako by usnul s otevřenýma očima. Pak se ale zhluboka nadechl a pokračoval dál ve vyprávění, tak jako každé noci. Vždyť ho jen pramálo zajímalo, jestli ho někdo poslouchá, on žil jen pro ty jeho příběhy. Někdy až mrazilo z toho, jak blízko byly realitě.

„Když mi tenkrát bylo jak teď vám, holobrádci, žili nedaleko v lesích trolové. Byli velcí, zlí a oškliví. A smrděli. A jeskyně byly plné rarachů a narazit v bažinách na rusalku znamenalo jistou smrt. Ale dny se mění a s tím jak svět stárne ubývá i tějlech tvorů, ba, ba. Ale čarodějnice, ty se po lese honějí ještě dnes. Svědčí o tom šibenice podél cest kde se houpají, když je chytí. A když ne, tak se o nich můžeš dočkat jen toho nejhoršího. Tady uhranou dobytek, támhle zas proklejí novorozeně jinde tančí nahé na hřbitovech. Obzvláště během válek se jich vyrojí, jakoby nebylo dost jiných strastí. Mějte se před nimi na pozoru! Můj švagr, kterému to říkal jeho kamarád z vojny, těsně před tím než umřel, mi vyprávěl, jak po bitvě, když se setmělo, přibelhaly se na bojiště divné postavy. Začaly dobíjet raněné a pojídat jejich maso. Mor na čarodějnice!“ stařík se v tu chvíli rozkašlal a po té, co vyplivl chuchvalec hlenů ještě tiše dodal: „Střežte se těch divoženek, ony vědí, jak chlapům zblbnout hlavu“.