Historické pozadí

Koncem jedenáctého století východní země zmítaly nepokoje. Turecká vojska tlačila na kdysi silnou Byzantskou říši a ovládala Malou Asii. Byzanc, uvědomujíc si svoji slabou pozici, prosila papeže o pomoc se znovuzískáním ztracených území. Řím slyšel na dobytí svatých míst z rukou pohanů a v roce 1095 byla na clermontském koncilu papežem Urbanem II. vyhlášena křížová výprava.

Ohlas byl obrovský a prostoupil společností větší části Evropy - lidé vyráželi na východ za víru i s vidinou slávy a bohatství. Účastníkům byl zaručen přednostní vstup do nebe, splatnost dluhů byla počas výpravy odložena a daleko od svých feudálních pánů měli možnost začít nový život.

Jednotliví muslimští vládci, do té doby bojující mezi sebou, z ničeho nic stály proti více než třiceti tisícové armádě dobře motivovaných a vyzbrojených křižáků. Žádná z pozdějších výprav nebyla už tak úspěšná jako právě první. Boje pak trvaly tři století, než poslední křižáci opustili svatou zemi.

1. křížová výprava v datech:

• První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů.
• Roku 1095 byl Jeruzalém napaden Araby z Egypta, kteří město vydrancovali, muslimy pobili a zbylé křesťanské obyvatelstvo vyhnali.
• Rok 1096 - V Evropě se pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům, který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000 následovníky ze severní Francie. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir.
• Chabě vyzbrojení poutníci podnikali ze svého tábora loupežné výpravy do okolí. Při pochodu k Nikáji se poutníci zmocnili pevnůstky Xerigordon, která neměla vlastní zdroj vody. Tu obklíčili Turci pod velením Kiliče Arslana a nechali pracovat žízeň. Pevnost na počátku října 1096 padla a Turci vyvraždili na 6 tisíc poutníků. Při pochodu na Nikáju byl pak Turky vyvražděn i zbytek poutníků a tábor u Kibotu vydrancován. Dva až tři tisíce zachráněných poutníků evakuovalo byzantské námořnictvo zpět do Konstantinopole.
• Rok 1096 - Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské. Vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096-1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku přislíbil výpravě podporu.
• Rok 1097 - Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléhání dobyta a křižáci se vydali k východu.
• 1. července roku 1097 porazili křižáci v údolí u Dorylea vojska Kiliče Arslana.
• V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne Edessu a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehlo Antiochii.
• Po ročním obléhání Antiochie se 3. června 1098 Bohemundovi z Tarentu podařilo město díky zradě zbrojíře Fírúze obsadit a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát).
• Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli Jeruzalém, který 15. července 1099 dobyli a drtivou většinu obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů, kteří poté nalezli azyl v Damašku. Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“.