Gothic XIII: Srdce lesa
Dopis Řádu
Vážení představitelé Řádu vyššího dobra.
Již nějakou dobu se potýkáme s problémem souvisejícím s velkou disfunkcí lesního ekosystému. Došlo k rapidnímu úbytku síly, kterou poskytovalo srdce lesa, které je nyní roztříštěné a rozptýlené po všech koutech země. Kouzelník jménem Fabien Plamínek nám doporučil, že Vás máme požádat o pomoc, neboť my sami nedisponujeme tolika možnostmi a nejsme schopni shromáždit úlomky v dostatečně rychlém čase. Věříme, že naši prosbu vyslyšíte.
S pozdravem
Talah Dubový,
král lesního lidu, třetí svého jména
* * *
Setkání se stromem
Muž stál na okraji lesa. I přes poměrně teplé počasí, které tomuto dni vládlo, měl na sobě dlouhou róbu a odznak své moci - velkou hůl s krystalem na vrcholu. Prohlížel si cestu, která se před ním otvírala a mířila mezi stromy. Les ho zval dovnitř.
Muž učinil pár kroků a obklopila ho zvláštní síla - síla lesa. Cítil, jak k němu promlouvá skrze všechno kolem. Obyčejný člověk by se nejspíš otočil a vrátil se zpět, protože by té moci, která tu vládne, nerozuměl. Ale čaroděj věděl, že on se jí bát nemusí. Vzduch voněl pryskyřicí prastarých stromů a by tak prosycen magií, že v některých místech jiskřil. Fabien kráčel dál skrze les a tvářil se, že nevidí ty, kteří na něj zvědavě pokukovali u cesty, jen na jednom z pařezů nechal postavenou láhev s mlékem - takový malý úplatek pro lesní škřítky…
* * *
Uběhlo hodně let a našemu cestovateli přibylo spousta vrásek. Už nekráčel tak pružně a rychle a cestou se daleko více opíral o svoji hůl. Jednoho dne však opět stanul před hranicí lesa, kterým kdysi procházel. Už se těšil na to, že do něj znovu vstoupí a ucítí tu čistou, koncentrovanou magii ve vzduchu. Že bude koutkem oka pozorovat víly skrývající se ve stínech stromů a naslouchat zpěvu rusalek.
Jenže tentokrát byl les nějaký tichý. Vstoupil dovnitř a místo toho příjemného pocitu se dostavil jiný. Smutek, kterým byl les prostoupený, padl i na Fabiena. Pomalu se ploužil lesem, který pozbyl svého kouzla. Žádné jiskření magie, jen nehybný a dalo by se říct, že i zatuchlý vzduch. Stopy skřítků, kterými byla protkáno okolí stezky, zcela zmizely a po zpěvu rusalek a víl nebylo ani památky.
A tak kráčel sám smutnou lesní krajinou a podvědomě odbočil ze směru. Malá lesní stezička ho dovedla až doprostřed lesa. Tam stál na mýtině obrovský starý strom. Kouzelník k němu přistoupil a pohladil kůru na jeho kmeni. Pod prsty ucítil, že ten smutek, vychází z nitra stromu. Jakoby strom byl celým lesem a zároveň celý les čerpal sílu zevnit, ze srdce stromu. Vítr zašuměl ve větvích: „Zachraň mě,“ šeptal. Muž zklidnil svůj dech a zaposlouchal se do žalostné písně, kterou mu strom zpíval…
Ach drahý mágu, můj příběh slyš
vnímej každé slovo, pak možná pochopíš,
kolik bolesti má kúra skrývá
a proč pláču smůlu, když se každý bokem dívá.
Žila tady kdysi víla, mému srdci byla milá,
byla z rodu pixií, krásná, křehká, jak už to u nich bývá.
Trávila se mnou svůj čas,
zpívala mi, zálevala mě, abych o kousek povyrostl zas.
V jejím srdci byl mladý dřevorubec,
miloval ji, ona jeho, a tak vůbec
Jejich štěstí však jen krátce trvalo,
když tělo padajícího stromu mladíkovi život sebralo.
Já cítil její bolest a pálily mě její slzy,
já chtěl jí pomoct - hned, teď, hlavně brzy.
Když víla objela můj kmen, já zašeptal jsem jen:
„Zavři oči a na všechno zlé zapoměň.“
Do srdce se mi zaťal osten bolesti,
a pálil a zatínal se hlouběji,
však stále jsem rostl, stále jsem mohl vykvésti
a dál doufal, že se jednou znovu zasměji.
Ach drahý mágu, poslouchej mou smutnou píseň
poslouchej můj slabý hlas,
pochopíš, jakou moje kúra skrývá tíseň
a proč přes své stáří pláču zas.
I obloha plakala nad žalem mladé víly,
přívalem vody roztrh se černý mrak,
a hromy širým krajem burácely
a jasný blesk rozčísl mou korunu a zasáhl mé srdce pak.
Pak přišla zima a v království lesa vládl mráz,
Voda v řekách zamrzla a každý (i já) se celé noci třás'
Bolavé srdce v mrazu stále křehčí bylo,
a stačil dotek jedné vločky - prasklo a do okolí se rozptýlilo…
Ach drahý mágu, teď už víš,
jaké prázdnota se v mém nitru skrývá,
já v duchu doufám, že pochopíš,
proč pláču smůlu, když každý se bokem dívá…
Ještě chvíli stál se zatajeným dechem a poslouchal smutné šumění stromu. „Taky ti zazpíval? Mně taky.“ ozvalo se za kouzelníkem. Oslovený se prudce otočil a upřel překvapený pohled na bytost, která se za ním nečekaně objevila. „Jsem králem tohoto lesa a on,“ Talah pokynul směrem ke stromu, „je srdcem našeho království. Umírá,“ pronesl tiše. „Umírá a já mu neumím pomoct, protože nevím, kde jeho srdce hledat“
* * *
S vypětím sil otevřel oči. Nikdy nebyl tolik vyčerpaný. Už několikátý den se snažil zjistit, kde je srdce stromu (a vlastně i srdce lesa, jak mu sám soukromě říkal), ale marně. Všechna jeho lokalizační kouzla selhávala a jediné co, ukazovala, byla síť paprsků mířící několika směry. Jakoby někdo opravdu srdce vzal a rozbil.
Promnul si čelo a napil se z čutory. Ještě chvíli seděl v suchém mechu a pak vstal. Je čas jít a podívat se, zda lokalizační paprsky opravdu ukazují ke kouskům srdce. Třeba přijde na to, jak je spojit a vrátit jej tam, kam patří. Znovu přistoupil ke stromu a pohladil ho po zvrásněném kmeni. „Vrátím se,“ slíbil mu a vydal se na cestu ke králi lesního lidu, který už na něj čekal..
* * *
