Gothic VIII - Cesta hrdinů

Kouzelnice Zira

Už když se Zira narodila bylo jejím rodičům jasné, že jejich dcera nebude nikdy překypovat krásou. Když byla ještě malou holčičkou, posmívaly se jí děti, že vypadá jako opice. V létech, kdy její vrstevnice rostly do krásy, zůstávala Zira vždy tou, které se mládenci vyhýbali. Ona sama se tím nechtěla trápit a tak se raději zavírala doma nad knihami a učenými spisy a často navštěvovala knihovnu ve městě.

Nebylo se tedy čemu divit, že její rodiče se nijak nezdráhali, když do jejich domu přišel posel z akademie mágů v Ištáru a jejich dceru si tam odvedl. Po několika málo letech studia předčila však ZIra ve svých znalostech mnohé z tamních učitelů. Stala se z ní mocná kouzelnice, jedna z těch, kteří dovedli magii pochopit až natolik, že přicházeli na nové způsoby jak ji využít ve vlastní prospěch. A ačkoli by si mnozí mohli myslet, že léta, kdy s ní lidé opovrhovali z ní učinla zatrpklou ženu, nebylo tomu tak.

Vypráví se o ní, že jednou v boji s mocným ledovým elementálem, který ohrožoval její rodné město vyčarovala tak mocnou ohnivou kouli, až elementál namísto toho aby jen roztál, se při zásahu rovnou vypařil. Toto kouzlo pak nazvala Re Etum a naučila je mnoho mágů. Ti jej díky Ziřiným mistrovským učitelkým vlastnostem ovládli natolik, že dnes již zdomácnělo téměř ve všech známých lexikonech kouzel.

O kouzelnici Ziře již řadu let nejsou žádné zprávy a většina mágů, kteří jí znali, si jsou téměř jistí její smrtí. V srdcích jejích žáků však zůstává jiskřička naděje, že je jejich mistrině stále naživu ztracená sa svém hrdinském tažení.

Miyamoto Musaši - válečník

Mistr meče z východu. Život zasvětil hledání dokonalosti. Dokonalosti cesty bojovníka. Dlouho studoval zen v odlehlých klášterech, aby dokázal vložit celou sílu své mysli do jediného úderu. Hledal taky sobě rovného protivníka. Chodil krajem a vyzýval nejlepší šermíře, aby s ním změřily síly. Nikdy neodešel poražen. O jeho mistrovství svědčí fakt, že často nepoužil ani meč nýbrž jen dřevěnou hůl. Svět si ho sice pamatuje hlavně jako bojovníka, ale neměli bychom zapomínat - Musaši byl také filozof, básník a řezbář. Napsal několik knih o strategii (nejznámější je kniha pěti kruhů) a sám založil školu šermu. Jeho styl byl založen na používání dvou mečů (nitoichi - dva meče jsou jeden). Jeho konec je bohužel neslavný. Zemřel v námořní bitvě, když se potopila jeho loď. Neměl možnost, aby o jeho životě rozhodly jeho meče.

Yásir Mahad Chalíd - válečník

Nebo také nejslavnější šermíř světa!

Pochází z jižních zemí a na rozdíl od většiny hrdinů, kteří dávno zesnuli, je Yásir slavný ještě za jeho života, protože dosud nebylo prokázáno, že by zemřel. Byl to on, kdo po několika letech pronásledování zlikvidoval slavného zločince Amádeuse. Byť byl tento zločinecký génius nezměrně silným mágem, Yásirova čepel byla natolik rychlá a smrtící, že se Amádeus nezmohl na odpor.

Yásir však nebyl vždy v pravém slova smyslu kladným hrdinou, jeho velkou slabostí byli vždy ženy a tak se stalo, že mnoho naivních mladíků skončilo s probodnutou hrudí, protože se o ně chtěli prát. V několika případech na něj poté byli pořádány výpravy čítající desítky mužů. Yásir však nerozlišuje, on seká.

Než si panovníci na královských dvorech zvykli Yásira vždy řádně přivítat bohatou hostinou, málem vymřelo několik šlechtických rodů. Jako bonus přikládáme vyprávění jedné kuriózní příhody, která se Yásirovi stala:

Yásir se ten rok vypravil do dalekých severních zemí spolu s družinou dobrodruhů hledající draky. Na své cestě však byl omámen krutým a mocným kouzlem, jež ho zbavilo zdravého rozumu. Byl jak 5tileté dítě a jeho vnitřní obrany slábly obrovskou silou. Nezvládal ani koordinaci pohybu. Na jeho družinu však na cestě čekalo strašlivé překvapení. Krutý zlobr. Aby Yásir nepřišel k úhoně, jeho družinící ho raději uvázali u stromu, protože v jeho stavu by lehce zhynul. Zlobr zaútočil obrovskou silou, družina bojovala do poslední kapky a když už to vypadalo bledě, stala se věc ještě horší. Yásir se nějakým záhadným způsobem rozmotal z provazů a v blažené nevědomosti šel směrem, k boji. Volali na něj, ať uteče, ale on neposlouchal, byl jako v jiném světě. Zlobr se proti němu rozmáchl svojí obrovskou palicí a náhle padl. Yásir i ve své nevědomosti pod účinkem strašlivého kouzla dokázal Zlobrovi zasadit smrtící ránu. I když potom družinící přísahali, že ani neviděli, že by se Yásir byť napřahoval mečem. O několik dnů později se podařilo to strašlivé kouzlo sejmout, jak ale Yásir zlobra zabil nikomu nepověděl. Ještě mnoho příběhů vypovídá o Yásirových dobrodružstvích a ještě mnoho jich bude napsáno . Kdo ví, třeba teď Yásir pozoruje vaši cestu hrdinů někde z povzdálí..

Gihon, pán šelem

Gihon pocházel ze země plné bujných lesů, zelených luk, mnoha jezer, potoků a jezer. Žil ve vesnici jménem Kalin. Od mládí se učil poznávat vše živé kolem sebe, pomáhat jak lidem, tak zvěři v nemoci. Ale učil se také lovit a bojovat. Vládl krátkým jednoručním mečem a často sebou nosíval luk. Když Gihon dosáhl dospělosti, žádný z chlapců z vesnice Kalin se mu nemohl v jeho uměních rovnat. A ačkoli doma nebyl nešťastný, zatoužilo jeho srdce poznat víc. Víc než jen lesy, které znal jako své boty, víc než jen řeky, ke kterým zdejší zvěř chodívala pít... zatoužil poznat daleké země, jinou krajinu, zvyky o nichž jako malý chlapec slyšel vyprávět potulného barda.

A tak Gihon vyrazil na východ. Každé ráno mu slunce ukazovalo cestu a tak šel dál a dál. Putoval dlouho a během své dlouhé cesty potkal mnoho dobrých lidí a i mnoho špatných. Po cestě potkal mladou dívku, jenž se potulovala světem a hledala svého bratra. Gihon jí přislíbil pomoc při hledání, ale jen co Gihon usnul, pokusila se ho dívka okrást a utéct. Kaliňan se ale rozhodl dát dívce druhou šanci - učil ji lovit, stopovat, ale ona zůstala mrštnou zlodějkou. Její bratr se učil kouzelnickému řemeslu, ale nyní byl vězněn zlým černokněžníkem. Prochodili kus světa, ale nakonec mladého kouzelníka našli a vysvobodili. Od té doby chodili tito tři všude spolu. Když se doslechli o turnaji hrdinů neváhali dlouho a vydali se turnaje zúčastnit. Dostali těžké úkoly, ale všechny splnili. Až přišel úkol poslední a nejtěžší - porazit stínokočku a přinést její fousky. Naplněni sebevědomím nedali si dobrodruzi pozor na druhou stínokočku číhající opodál. A tak se stalo, že Gihonovy přátele stínokočky roztrhaly na kusy. Sám Gihon pak jednu kočku dorazil a druhé vnutil svojí vůli, donutil jí poslouchat jeho příkazy. Nepotřeboval žádný provaz, kterým by ji svázal, šla za ním jako ochočená. Nikdo nechápal jak je to možné - začli hrdinu zvát Gihenom, pánem šelem.

Gihon pak ještě vykonal spoustu hrdinských skutků jenž jsou oslavovány v písních, ale nikdy se již nezúčastnil turnaje. Vypráví se, že se po letech vrátil zpět do své rodné vesnice Kalin. A ač je to již spoustu let, stále zde žije i se svou ochočenou šelmou a vypráví Kalinským dětem o divech jež viděl ve světě.

Zaklínač Sumundan Arn

V časech dávných, kdy lidská civilizace nebyla ještě zdaleka tak zkažená, v časech kdy zaklínači nebyli ještě tím, čím jsou dnes, v dobách, kdy existovalo mýty opředené zaklínačské hradiště Falcor Manor. V těchto dobách byl nejvyšším velmistrem zaklínačů Sumndan Arn. Do hradiště Falcon Manor bylo vždy po čase odveleno z každého výcvikového tábora několik nejlepších adeptů. Tito mladí zaklínači se připojili k elitní jednotce, které měla chránit průchod přes rokli Tichého stínu. Dnes už přesně nikdo neví, kde se tato rokle nachází, ale staré příběhy nám naznačují, že ležela daleko na západě, až na hranici dnešních samotné říše lidí, ve vysokých Modrých horách. Na druhém konci rokle byl svět, který si nedokáže lidská duše ani představit. Musela být… Z rokle se totiž hrnuly zástupy bestií velkých jako malý dům, 20 kroků dlouhých hadů, postav podobných orkům a další zlé bytosti. Právě hradiště Falcor Manor leželo u vstupu do rokle a strážilo, aby se tyto bytosti nedostali do našeho světa. Sumundan Arn byl mocný zaklínač, který cvičil nové příchozí, protože klasický zaklínačský výcvik na tuto obtížnou misi prostě nemohl stačit. Ovládal magii tak, jako se to nepovedlo žádnému po něm, skoro jako by byl mocným mágem. Také jeho šermířské umění neznalo hranic a v tehdejších dobách mu mezi lidmi nebylo rovno. Po mnoho let bránil průsmyk, avšak sám tuto úlohu vykonávat nemohl. Každým rokem umírala na hradbě hradiště nejméně polovina posádky.

V průběhu, let po relativně dlouhém období klidu, se velmistr rozhodl, že se vypraví na druhou stranu rokle a zjistí, co se nalézá na druhé straně. Vzal si oddíl padesáti nejlepších zaklínačských bojovníků a vyrazil na tu nebezpečnou pouť. Trvalo týdny, než z rokle opět někdo vystoupil. Byla to skupinka pěti shrbených postav, nesoucí tělo. V očích poznamenaných věkem, poznali strážci své druhy. Jejich těla, jako by však zestárla o několik desítek let. Na ramenou nesli mrtvého Velmistra hradiště Sumundana Arna. Na kůži měl množství spálenin a sečných ran, stejně jako ti co přežili. V žádných dochovaných letopisech se nepíše, co se stalo skupině, jež se vydala na druhou stranu rokle Tichého stínu, ale bestie už se nikdy v kameného průsmyku neukázaly. Postupem času bylo hradiště opuštěno a ztraceno v dějinách