Gothic XI - Inkvizicio

Legenda první

...a potom tedy, na rychtářovu výslovnou žádost poslal do vsi družinu svých zmocněnců. Dorazili krátce po poledním, pět mužů v černém šatu, tajemných a nepřístupných stejně jako celá jejich organizace. Dosyta se najedli v krčmě, krátce se spolu poradili a nechali si zavolat představené vesnice. Seběhlo se samozřejmě lidí co bylo kde okolo, každý chtěl vidět jak věc bude probíhat - bylo až s podivem že zmocněnci všechny nevykázali ze šenku ven. Veřejné jednání se jim kupodivu nepříčilo, a tak byla krčma plná zvědavých vesničanů.
O to větší reakce se jim dostalo když se jejich vůdce představil jako Grodar. Bojácné ticho najednou vystřídal zpola vzrušený a zpola vyděšený šepot. Ten co nechal v rybníce zmizet statek i s čeledínstvem? Ten Grodar? Ten co je znám od Dvou Křížů? Ten co vždy trestá sebemenší známky nečistoty? Představení v rychlosti popsali situaci, horlivě doplňovanou snad každým z vesničanů. Dlouho se o starém lovci ze samoty povídalo že je divný, se zvěří žije, v noci se psy vyje a kuřata ve vsi dáví. Nic než povídačky pro děti, jak si většina myslela. Tedy až do včerejška, kdy rychtář lovci oznámil že místo jeho samoty bude nový rybník, načež lovec o rozum přišel, rychtáři přerazil čelist a tři jeho urostlé syny poté složil na hromadu, dva z nich přitom zle dokousal.
Lid nevěda co, zabednil dveře i okna zvenčí vším co se pod ruku dostalo a bedlivě pozoroval stavení z povzdálí. Od té doby se s chalupy ozývaly jen zmatená volání, semtam hluk jako kdyby nábytek rozbíjel a zvířecí zvuky, nejvíce psí štěkot a kničení.

Tři rychtářovi synové v chalupě s ním, stejně jako dvě děvečky co byli tou dobou v nejspíše kuchyni neboť nikde po vsi nejsou k nalezení, o těch od té doby nikdo neslyšel kloudné slovo. Prý kdosi poznal jednu z nich ječet v půli noci, stejně tak ale prý viděli i lovce lézti ven komínem s rohy a hlavě, ohnivým dechem a tesáky jak meč dlouhými.

Když muži v temných kápích vyslechli snad všechna svědectví, vyšli ven na slunce před zabedněnou chalupu. Rychtář se ptal zdali půjdou dovnitř pro jeho syny, poručili si však pouze petrolej a balíky sena.Počali kupit balíky sena kolem stěn chalupy, před dveře a pod okna a pak k údivu všech přihlížejících vše prolili petrolejem načež s pochodní zapálili v jasný plamen.

Pak už šli věci rychle. Dřevěná stavba rychle chytla plamenem zatímco vesnický lid, poděšen krutostí stál jako přibitý a nikdo neceknul ani slovo. Z žáru budovy se ozvalo děsive ječení několika hlasů, sotva šlo rozeznat hlasy žen a mladých mužů, zato bláznivý vřískot starého lovce byl dobře slyšet nade všemi.

Jedna vesničanka jekot nesnesla, sama rychtářova žena se vrhla k plamenům, pološílená děsem, zachránit své chlapce. Do té doby klidné vypočítané pohyby zmocněnců inkvizice naznali rychlé změny - v mžiku byly taseny zbraně a sám Grodar se pokusil ženu zachytit. Vysmekla se mu však a počala se dobývat skrze dveře hořící chalupy, nedbaje na zlé spáleniny jež jí oheň působil. Inkvizice jednala bez váhání. Jeden z nich rychle odříkal ochrannou formuli, nevídanou silou prokopnul dveře a volnou rukou strčil ženu vstříc plamenům uvnitř.

Všechny hlasy brzo utichly. Když oheň dohořel, vydali se znovu na cestu za dalším posláním. Nikdo na ně nepromluvil ani slova.

Jedna ves byla zachráněna ze spárů zla... Prozatím.

Po nekonečně dlouhém dni přišla konečně noc a s ní kýžený chlad. Otevřenými okny hostince dovnitř proudil vlahý vzduch, který s sebou přinášel zvuky šumících stromů. Kolem dubového stolu tu sedělo jedenáct postav. Devět noviců oděných v bílý stejnokroj s rudým šálem, soudce v bohatě zdobeném kabátci a mistr řádu, vyzáblý muž s ošlehanou tváří a ostrými rysy.

Atmosféra v jindy tak bujarém hostinci by se dala přinejlepším nazvat ponurou. Všichni netrpělivě očekávali, až mistr něco řekne. Pochválí je? Bude je kárat? Pokročí dále ve své cestě za vysněním titulem inkvizitora, nebo budou z řádu vyloučeni? Rozdá jim mistr pokárání, nebo vyznamenání anebo snad obojí? Prostě cokoli. Všechno bylo lepší, něž se dívat, jak už skoro půl hodiny pomalu okusuje kuřecí stehno, zatímco ostatní popíjí vodu. Ne že by měli víno či pečínku zakázanou, to rozhodně ne. Jindy trávili večery v bujném hodokvasu, ale tentokrát... všichni měli na paměti poslední slova, která stále ještě visela ve vzduchu. Ta, která jim přislibovala krátký život a smrt v křečích po otravě vínem. Doslova to znělo takto:

„Proklínám Vás! Proklínám veškeré víno, co kdy budete pít!“ Prokleto bylo toho večera samozřejmě mnoho jiných věcí, ale kletba s vínem byla v tuto chvíli nejvíce hmatatelná, snadno interpretovatelné a hlavně to bylo to poslední, co řekla. A jak je dobře známo, nejen v obchodě se říká, že poslední slovo platí. Co se jídla týče, tak v této oblasti sice žádná kletba nepadla, ale vzduch byl ještě stále prosycen zápachem spáleného lidského masa na tolik, aby se každému novici udělalo špatně jen při pomyšlení, že by měl něco jíst. Na chuti jim nepřidalo ani to, že seděli u jednoho stolu se svým mistrem, který byl za ty roky dostatečně vytrénovaný, aby mu ani dnešní upálení sedmi čarodějnic a čarodějníků, nezkazilo požitek z dobře propečeného kuřete. Když konečně dojedl a odsunul zbytky kostí stranou, tak se zamyšleně podíval na své svěřence a každého z nich si změřil pohledem. Po další odmlce konečně promluvil:

„Dnes, mí věrní, bylo vykonáno to, co muselo být vykonáno. Velké zlo bylo vyhlazeno z povrchu zemského.“ V krátké odmlce se podíval na nejstaršího z noviců, který se chystal něco říct. Mistr, zběhlý ve čtení myšlenek z výrazu tváře, ho však nenechal ani začít větu a přišel s odpovědí: „Ne. Nebylo jiné cesty. Ve jménu spravedlnosti - za stejný zločin stejný trest. Cožpak se nepíše v Knize, že zlo a ďábelské stvůry nečisté, se ukrývají tolikráte v těle napohled nevinném, by tak lid prostý obelstily?“ Otázky, už to tu bylo zas. Mistr často kladl otázky, které by dokázaly zmást i zkušeného učence. Však to byl také jejich smysl. Byl to test a poučení zároveň.

„Tak ukrývají se v tělech napohled nevinných?“, zopakoval svou otázku mistr.

„Ano, čarodějnice může na sebe brát podobu různou.“, vzpamatoval se jeden z noviců.

„Nejčastěji skrývají svůj věk a někdy se dokonce ukrývají v kruzích řádných a vážených mágu a čarodějek.“, doplnil jej pohotově druhý.

„A jakým způsobem se skrývají nejčastěji?“, pokračoval mistr.

„Dobře? Když je ...“, zkusil neuváženě nejmladší z nich, ale vzápětí mu při pohledu do uhrančivých očí jeho mistra došla slova.

„Používají elixíry a temnou magii k tomu, aby zastřeli skutečnost a zmátli smysly.“, převzal slovo ten nejstarší z noviců. „Dosahují tak výsledků,které jsou doslova k NEROZEZNÁNÍ od opravdu nevinných!“, pokračoval.

„Ano, k nerozeznání!“, zabodl mistr svůj pohled do toho, jež mu odpověděl „Tak o tohle vám tedy jde? Jen pitomec potřebuje, aby ho kopla kráva k tomu, aby uvěřil, že je v kravíně. Těm, co umí používat hlavu, musí stačit, že jsou po pás v hnoji, kolem létají mouchy a odevšad se ozývá bučení!“, rozohnil se. „Nakonec jsme to viděli všichni, že Hospodský byl ...?“.

„Posedlý ďáblem“, pospíšil si novic s medailonem ve tvaru zvířecí hlavy na krku.

„A jeho žena?“

„Čarodějnice!“, „Travička!“, „Stará babice!“, odpovídali jeden přes druhého.

„Ano, od všeho trochu. Mnoho poctivých občanů to také dosvědčilo. A proč byl podezřelý i zbytek personálu?“

„Protože vrána k vráně sedá a také zlo bez vytržení kořenů vymýtit se nedá!“ Ten z noviců, který slova oblíbené říkačky vyslovil, vzápětí zrudnul až po špičky uší, když zjistil, že tentokrát jejich mistr s odpovědí spokojený nebyl.

„Takto omezeně může smýšlet snad jen pokrytec! Ano, ten kdo čarodějnici pomáhá, poskvrní se vinou, ale i přesto bylo zapotřebí sehnat dost důkazů o tom, že čeledíni v této čarodějné krčmě nejen posluhovali, ale zároveň i obcovali s ďábly, jakož i při přípravě jedů a mrzkých rituálů pomáhali. Však jste sami viděli ta krvavá znamení na jejich rukou a prsou. Kdo se jednou pošpiní temnou magií, je pro náš svět a počestný život provždy ztracen!“

„Víte, že na váš úsudek nedám dopustit, ale ta malá holčička... Kolik ji mohlo byt let? 10?“, odvážil se vmísit do hovoru soudce.

„Pět“, odpověděl chladně mistr.

„Pět“ přemítal soudce, „to je dost málo na to, aby se v ní probudila magie, ne?“

„Ano“

„Ano“, pokýval soudce hlavou, než mu došlo, že odpověď vlastně nebyla ne. „Ano? Ale jak jste v ní pak jaksi, ehm, mohl být schopen odhalit čarodějnici, když jak říkáte, ještě nevládla magií?“

„Její matka.“, odpověděl za mistra novic s potetovanou tváří a zastřeným hlasem.

„Promiňte?“, nechápal soudce.

Potetovaný si povzdech a pokračoval: „Čarodějnictví je dědičné. Z matky na dceru.“

„Skutečně?“ podivil se soudce, „a není třeba naděje, že by... jak jen to říct, dítě nemuselo nutně být... však víte.“

„Vážený pane soudce, skutečně chcete pochybovat o správnosti našeho konání? Byl to malý ďábel, byť v těle anděla. To ona ukousla ucho mladému Petersonovi. A té hezké dívce, co ji chtěla chránit, málem vyškrábala oči. Jak už bylo řečeno, je to dědičné a když jste se podíval na její rodiče, muselo vám být jasné, že z těch dvou nic dobrého vzejít nemohlo! Nechat to dítě dospět a myslet si, že by ho snad někdo mohl změnit, by bylo nanejvýš pošetilé. A navíc byste tím ohrozil celý kraj!“ Na okamžik nastalo ticho, ten okamžik však trval sotva jedno nadechnutí. „Spekulace jsou luxus, který si nemůžeme dovolit.“, dodal mistr tiše a sotva zahlédl stín pochybností v soudcově tváři, pokračoval už o něco důrazněji. „Pane soudce, my nejsme nějací badatelé, abychom promrhali své životy zkoumáním zákoutí fungování temné magie. Naším úkolem je...“, nedokončil mistr větu a utkvěl významným pohledem na novicce nejblíže vpravo.

„Vyšetřovat, shromažďovat důkazy a hlavně mýtit zlo pro ochranu nevinného obyvatelstva!“, vyhrkla dívka pohotově. A to byla první chvíle toho večera, kdy se mistr, byť sotva patrně, spokojeně usmál.